Wagnerova zpráva
60. léta však prohlubování ani rozšiřování Společenství příliš nepřála. Proti byl především francouzský prezident de Gaulle. Byl to právě on, kdo v roce 1963 jednostranně přerušil jednání o vstupu Velké Británie do Společenství. I přesto byl ale z podnětu Evropské komise v roce 1964 založen Výbor guvernérů centrálních bank. Zpočátku měl jen konzultativní charakter. Guvernéři se scházeli jedenkrát měsíčně v Basileji, kde projednávali společné zájmy centrálních bank. K 1. červenci 1968 došlo k významnému integračnímu posunu vpřed – byla zrušena cla uvnitř Společenství a zavedeny vnější celní tarify. Vytvoření celní unie znamenalo, že žádný stát nemůže stanovit vlastní cla při dovozu zboží ze třetí země. V první etapě se společná cla vztahovala na průmyslové zboží, od 1. ledna 1970 pak také na zemědělské výrobky (Kraft, 1999).
V roce 1969 se v Haagu konal vrcholný summit představitelů EHS. Výsledkem setkání bylo stanovení jasného cíle – vytvoření měnové unie. Na schůzce o rok později se Rada dohodla, že v cílové etapě měnové integrace by měla existovat společná měna. Každý chtěl ale k tomuto cíli směřovat jinak. Francouzi podporovali cestu trvale fixovaných devizových kursů a nekladli takový důraz na předchozí koordinaci hospodářské politiky. Vycházeli z představy, že budou-li jednou stanoveny mezi měnami pevné kursy, budou se jim muset hospodářské politiky přizpůsobit, aby dosáhly rovnováhy mezi jednotlivými ekonomikami. O tomto přístupu se také hovořilo jako o „teorii lokomotivy“: nejprve jednotná měna jako tažný kůň vývoje konvergence (spolu s Francií ho podporovala Belgie a Komise EU). Naopak Němci viděli v definitivním stanovení parity devizových kursů konečný cíl měnové integrace, kterému mělo předcházet dosažení rovnováhy mezi jednotlivými ekonomikami na základě harmonizace hospodářských politik. Podle jejich názoru by stanovení pevných devizových kursů hned na počátku vystavilo vztahy mezi zeměmi nadměrnému tlaku. Na základě zkušenosti dvou poválečných hyperinflací se přirozeně obávali zejména toho, že předčasné spojení s ekonomikami s vyšší inflací by oslabilo jejich schopnost takové inflaci zabránit. Německý ministr financí Schiller navíc tvrdil, že pro zajištění dostatečně efektivního rámce pro měnovou unii by bylo potřeba doplnit Smlouvu o EHS ve smyslu většinového hlasování o těchto otázkách v Radě a v zájmu demokracie by bylo potřeba přesunout také některé pravomoci na Evropský parlament (tento přístup, podporovaný vedle Německa Nizozemím, byl označován jako korunovační teorie: nejprve hospodářská konvergence, potom jednotná měna) (Kraft, 1999).
V průběhu celé podnikatelské činnosti se společnosti dostávají do velkého množství závazků, které jsou nuceny dotáhnout až do jejich konce. Množství firem se vypořádává s nimi samovolně, avšak existuje také mnoho firem, jejichž daná situace dožene až k úmyslu likvidace sro. Při takových úvahách je již třeba kontaktování odborníků, kteří se danou problematikou specializují a jsou v ní celkově zainteresován.
Vytvoření měny
Protože nebylo možné se shodnout na dalším postupu, byla vytvořena pracovní skupina pod vedením ministerského předsedy Lucemburska Pierra Wernera (Lacina, 2007). Jejím úkolem bylo vypracování analýzy stávajících názorů a nalezení sporných otázek v budování měnové unie. „Wernerova zpráva“ definovala atributy hospodářské a měnové unie: neodvolatelná konvertibilita měn členských zemí, volný pohyb kapitálu a pevně stanovené devizové kursy mezi měnami členských zemí, nebo náhrada jednotlivých měn měnou jednotnou. Tohoto cíle mělo být dosaženo nejdříve v roce 1980. I přesto, že byla zpráva (z obavy z reakce Francie) velmi opatrná, narazila v zemi galského kohouta z důvodu obavy ztráty národní identity na tuhý odpor. Po dlouhých diskusích se Rada v zásadě shodla na etapovitém budování hospodářské a měnové unie – první etapa měla koncepci experimentálně ověřit, a pokud jde o zbytek, nikdo se k ničemu nezavázal.
Experiment však skončil zásadním neúspěchem. Snaha o udržení devizových kursů měn členských zemí s užším rozpětím přišla bohužel v době vážné krize mezinárodního měnového systému. Ta vedla k rozpadu brettonwoodského měnového systému a vyspělé země se tak vrátily k systému plovoucích kursů (MacDonald, Dearden, 2005). Další pokus podniklo Společenství v roce 1972. Rada v březnu dohodla, že měny členských zemí budou fluktuovat v rozmezí celkem 2,25 % (po 1,125 % na obě strany) od své parity k dolaru ve srovnání s rozmezím 4,5 %, které přijaly ostatní členské státy Mezinárodního měnového fondu. Toto uspořádání je známé pod názvem „had v tunelu“ jako jednoduchá charakteristika toho, že užší rozpětí se vlastně pohybovalo uvnitř rozpětí širšího. V březnu 1973 dochází k uvolnění pevného kurzu US dolaru, čímž „tunel“, tvořený maximálním rozpětím jeho směnného kurzu, přestává existovat. Mechanismus „směnného hada“ však přetrvává dalších sedm let a to vytvořenou formou vnitřní evropské dohody směnných kursů za účasti jak členských, tak i nečlenských zemí. Období „směnného hada“ se vyznačovalo všeobecným kolísáním měn zúčastněných států, jakož i jejich dočasným nebo trvalým opouštěním tohoto mechanismu (Velká Británie, Francie). Přesto se v této fázi vytvořily základy postupů vzájemné spolupráce, v nichž je zužování fluktuačního pásma přijímáno jako jasný indikátor měnové integrace.
Jedním z důsledků tohoto nepříznivého vývoje byly opětovné úvahy o optimální měnové oblasti. Jedna skupina názorů, reprezentována neoklasiky, se klonila k názoru, že rozdíly v hospodářských výsledcích zemí jsou způsobeny hlavně rozdílnou makroekonomickou politikou. Konvergence, nutná k vybudování hospodářské a měnové unie, je tedy z tohoto pohledu věcí politické vůle. Optimální měnová oblast by byla ta, v níž by se vlády rozhodly provádět politiku vedoucí ke stabilitě. Další skupina názorů tvrdila, že rozdíly v ekonomických výsledcích jsou způsobeny rozdílnými strukturami ekonomik, zejména na trzích práce. Faktory jako síla a chování odborů vedly v jednotlivých zemích k rozdílnému sklonu k inflaci, a dokud budou tyto výrazné rozdíly přetrvávat, nebude možné dospět k trvalému stanovení kursů mezi měnami či k vytvoření jednotné měny. Tento způsob uvažování vedl k návrhu přiblížit se k měnové unii vytvořením paralelní měny, která by fungovala vedle měn jednotlivých zemí jak pro oficiální účely, tak ve funkci rezervní měny a prostředku pro zúčtování i na soukromých devizových a kapitálových trzích. Její význam by postupně rostl, jednotlivé ekonomiky by se na její používání adaptovaly a nakonec by mohla nahradit měny členských zemí jako jednotná měna. Tuto myšlenku převzala také Komise EU a v Evropském měnovém systému vytvořeném v roce 1979 začala některé z těchto funkcí plnit Evropská měnová jednotka (ECU).
Nejnovější komentáře