Celní kontroly mezi členskými zeměmi zůstaly zachovány až do poloviny 80. let, a to z několika příčin. Jednak pro statistické účely, z daňových důvodů, hlavně však proto, aby se zabránilo dovozu zboží, které neodpovídalo domácím předpisům. Kvůli tomu bylo nutno podstupovat složité celní formality a vedle toho byly kontrolovány také osoby. Po roce 1985 byly celní formality odstraněny poměrně rychle: nejdříve byly značně zjednodušeny (místo mnoha celních formulářů zaveden pouze jeden zjednodušený, který byl později také zrušen, zřízeny společné celní stanice aj.) Od roku 1993 byly i tyto formality odstraněny, statistická kontrola obchodu se začala provádět přímo v členských zemích a také přímá kontrola zboží byla zrušena (European Commission, 2007). Rovněž tak odpadla kontrola bezpečnosti každého výrobku, kterou začaly provádět samy členské státy. To si ovšem vyžadovalo, aby byly upraveny (harmonizovány) technické předpisy zavedené v různých členských zemích.
Odstranění technických překážek obchodu
Po odstranění celních formalit a kontrol na hranicích zůstaly technické bariéry hlavní překážkou, která bránila volnému pohybu zboží. Jejich odstranění se však ukázalo jako mnohem složitější a časově náročnější. Technické předpisy se týkaly tisíce výrobků: od potravin, léčiv až k hračkám, domácím přístrojům, strojnímu zařízení a automobilům. Každá země je zavádí proto, aby bylo zajištěno, že jejich spotřebou nebo použitím nebude ohroženo zdraví a bezpečnost toho, kdo si výrobek koupil a kdo ho používá. Problém byl v tom, že rozdíly mezi technickými předpisy se staly překážkou vzájemného obchodu a mohly dokonce obchod vůbec zablokovat. Aby k tomu nedošlo, musel výrobce svůj výrobek přizpůsobovat podle toho, kam ho vyvážel. Tím se výroba zdražovala, růst produktivity se zpomaloval a hlavně se omezovala konkurence.
Jsou dva způsoby, jak tuto situaci řešit. Buď si navzájem uznávat národní technické požadavky na výrobky nebo sjednotit doposud odlišné technické předpisy jejich harmonizací. Po roce 1985 byly použity oba dva přístupy (Tomášek, 1999).
Vzájemné uznávání národních technických a jiných předpisů je přístup, který se rozšířil díky rozhodnutí Evropského soudního dvoru z roku 1979. Bylo reakcí na stížnost francouzských výrobků likéru Cassis de Dijon, jehož dovoz odmítaly německé úřady, protože neodpovídal německým předpisům a zvyklostem. Výrok Evropského soudního dvora otevřel cestu vzájemnému uznávání výrobků uváděných členskými státy na vnitřní trh: výrobek legálně vyrobený a uvedený na trh v jednom členském státě musí mít možnost přístupu na trhy všech ostatních členských států, bez ohledu na to, zda odpovídá předpisům stanoveným těmito státy. Tím byl uvolněn pohyb zboží mezi členskými státy, aniž bylo nutno harmonizovat předpisy v rámci celého Společenství.
Jsou však případy, kdy použití tohoto přístupu není možné: tehdy, když rozdíly mezi národními úpravami jsou velice podstatné, takže vzájemné uznávání výrobků nepřichází v úvahu. Mají-li mít výrobky v tomto případě zajištěn vstup na trhy všech členských zemí, nezbývá než odstranit tyto rozdílné předpisy sjednocením technických požadavků, jejich harmonizací.
Od poloviny 80. let bylo počato sjednocování technických požadavků. Je jednodušší, protože formou směrnic vymezuje pouze omezený počet požadavků zásadní důležitosti týkající se zdraví, bezpečnosti spotřebitele a ochrany životního prostředí, bez detailní technické specifikace. Vztahuje se pouze na vybrané skupiny výrobků: tlakové nádoby, stavební výrobky, plynové spotřebiče, elektrické stroje, lékařské přístroje, hračky, rekreační plavidla aj. Vlastní technické normy (standardy) jsou vydávány evropskými normalizačními institucemi (CEN – Evropský výbor pro normalizaci, CENELEC – Evropský výbor pro elektrotechnickou normalizaci a ETSI – Evropský výbor pro normalizaci v oboru telekomunikací). Zatímco rámcové směrnice schvalované Radou přecházejí do legislativy členských států, evropské normy schvalované evropskými soukromoprávními institucemi (nikoli institucemi ES) jsou převáděny do soustavy národních technických norem. Na úrovni ES se vydávají pouze rámcové směrnice, nikoli závazné technické specifikace. Proces technické harmonizace se tím urychlil a průběžná úprava technických norem se přesunula na nevládní instituce.
Nejnovější komentáře