Směnné kursy
Koncem 70. let procházelo EHS stagnací. V roce 1977 se předsedou Komise stal Roy Jenkins. Jeho snaha o nastartování dalšího prohlubování EHS vyvrcholila přednáškou v říjnu 1977, v níž představil očekávané ekonomické přínosy hospodářské a měnové unie a vyslovil přesvědčení, že tento projekt „přenese Evropu přes politický práh“ (Lacina, 2007). Reakce na ni nebyly příliš příznivé, nicméně později se mu dostalo podpory z nejvýznamnějších států EHS – Francie a Německa. Tehdejší spolkový kancléř Helmut Schmidt Jenkinsovi řekl, že si přeje zásadní krok směrem k měnové unii. Schmidt také později přiznal, že právě Jenkinsovy názory hluboce ovlivnily jeho názor na Evropskou měnovou unii. K prohloubení jeho úmyslu začít pracovat na měnové unii přispěla také mezinárodní situace. Vysoký deficit americké platební bilance oslabil v roce 1977 dolar, který poklesl v období od října 1977 do února 1978 o desetinu a do podzimu 1978 pak o další desetinu. Slabost dolaru byla pravidelně provázena posilováním německé marky, což negativně ovlivnilo německý vývoz. Americká vláda vyvíjela na Němce silný tlak v tom směru, aby zvýšili stav oběživa v ekonomice. Německá ekonomika by tak převzala úlohu „lokomotivy“ a táhla by za sebou vzhůru světovou poptávku a pomohla by tak korigovat deficit platební bilance Spojených států. Schmidt se ale obával nebezpečí inflace, jako i snahy Američanů přenést své problémy na Německo. Spolkový kancléř nakonec souhlasil s tím, že by jeho země převzala úlohu „lokomotivy“ – pouze však za předpokladu, že se na ní budou podílet i další Evropané, především pak Francouzi.
Tehdejší prezident Francie Giscard patřil mezi přátele německého kancléře, což přirozeně usnadňovalo spolupráci jak obou mužů, tak také práci na samotném projektu měnové unie. V dubnu 1978 na schůzce Evropské rady v Kodani oba podpořili projekt na vytvoření společného rezervního fondu v podobě Evropského měnového fondu a na širší využití předchůdce ECU – Evropské zúčtovací jednotky (EUA) (Kraft, 1999). Bylo zřejmé, že se práce soustředí spíše na mechanismus stabilizace devizových kursů než na otázky společného rezervního fondu, a Mechanismus směnných kursů (Exchange Rate Mechanism – ERM) se také stal ústředním prvkem Evropského měnového systému (EMS), o jehož vytvoření bylo rozhodnuto v prosinci 1978 na schůzce Evropské rady v Bruselu. Evropský měnový systém, jehož cílem je vytvoření zóny měnové stability v Evropě stejně jako ochrana proti kolísání dolaru, představuje kvalitativní posun v koordinaci měnové politiky uvnitř Společenství, a to jak zavedením přísnějších měnových pravidel, tak i intervenčních povinností a rovněž vytvářením společných devizových rezerv a vzájemně výhodných úvěrových podmínek.
Mechanismus
Mechanismus směnných kursů znamenal, že ke změnám parit mohlo dojít pouze „vzájemnou dohodou“ států účastnících se na ERM a Komise. Devizové kursy se mohly pohybovat pouze uvnitř „mřížky“ a nesměly se odchýlit o více než +/- 2,25% od směnného kursu k evropské měnové jednotce, která byla váženým průměrem měn EMS. Na tomto základě bylo určováno pásmo povolených výkyvů mezi každými dvěma měnami navzájem. Pokud reálný kurs dosáhl hranice povoleného rozpětí, musely instituce zodpovídající za vývoj příslušné měny začít intervenovat, aby svou měnu udržely v požadovaném rozpětí. Již na počátku nebyl postoj k EMS jednotný. Vlády se slabšími měnami (Francie a Itálie) byly proti mřížkovému systému. Podle jejich názoru totiž zvýhodňoval silnější měny, zejména marku. Intervence ve prospěch slabých a silných měn byly podle jejich tvrzení asymetrické. Argumentovaly tím, že rozsah intervence ze strany slabších zemí (nákupem vlastní měny za cizí měnu v případě, že kurs dosáhne spodní hranice rozpětí) bude omezen výší jejich devizových rezerv a ještě před vyčerpáním těchto rezerv budou vlády muset přistoupit k deflačnímu zvýšení. Silnější země budou naproti tomu moci i nadále prodávat své vlastní měny a zvyšovat donekonečna své devizové rezervy, aniž by byly nuceny recipročně snížit své úrokové sazby.
Vlády zemí se slabšími měnami si tak nakonec vymohly dvě významné úlevy – tzv. ukazatel divergence – v případě, že kursová odchylka mezi dvěma měnami navzájem dosáhla tří čtvrtin povoleného rozpětí, měly obě zainteresované země zareagovat změnou své politiky (slabší země tak doufaly, že toto opatření přesune větší část břemene, spojeného s politikou adaptace, na silnější země), a širší kursové rozpětí ve výši +/- 6 %. To platilo nejdříve jen pro Itálii, po vstupu do ERM také pro Španělsko a Velkou Británii.
Nejnovější komentáře